S některými sporty se seznamuju v průběhu přenosu, říká komentátor Českého rozhlasu
Každý opravdový sportovní fanoušek tuhle situaci zná. V televizi běží živý přenos z mistrovství světa, olympijských her nebo jiného důležitého sportovního klání, ale on ho nemůže z nejrůznějších důvodů sledovat. Pak nezbývá, než zapnout rádio, nejčastěji v autě nebo v práci, a spoléhat na výřečnost reportéra a jeho schopnost podat pravdivý a ucelený obrázek o závodu nebo zápasu. Pokud fanoušek naladí Český rozhlas, s největší pravděpodobností uslyší pohotový komentář – při hokeji doslova kanonádu slov – Františka Kuny, redaktora a sportovního komentátora Radiožurnálu Sport. A právě s ním nahlížíme pod pokličku jedné z nejtěžších disciplín v rámci sdělovacích prostředků, komentování živých sportovních přenosů pro rádio.
Co musí správný komentátor mít za vlastnosti? Musí být výřečný, nebo se to může naučit?
Komentování v rádiu se výrazně liší od komentování televizních přenosů. V rádiu platí „říkej, co vidíš“. K tomu je určitě důležité mít dostatečnou slovní zásobu i tu výřečnost a pohotovost.
Na co si musíte při přenosu dát pozor?
Důležité je, nic nezmeškat. Občas se totiž stane, že se zadíváte do poznámek nebo do soupisky a uteče vám třeba faul. A pokud nemáte k dispozici obrazovku s opakovačkama, tak nevíte, co se stalo, kdo koho srazil.
Také bychom měli poměrně často zmiňovat průběžný stav. Když si pustíte zápas v televizi, tak ho tam neustále vidíte. Ale člověk poslouchající rádio nikoli. Takže když komentuju třeba živě hokej, zhruba každé dvě tři minuty uvádím stav a čas: Posloucháte zápas Česko – Rusko, třináctá minuta 1:0. Pokud zápas v rádiu někdo poslouchá celý, tak to může být otravné, ale když si přenos někdo pustí v průběhu na chvíli – což dělá naprostá většina posluchačů – tak se to potřebuje dozvědět co nejrychleji, a ne až po třetině.
My přinášíme přenosy pro lidi, kteří se nemůžou z nějakých důvodů dívat na televizi. Neznám člověka, který není nevidomý a seděl by doma, vypnul televizi, a poslouchal by finále mistrovství světa v hokeji v rádiu. Když se chystám na MS v hokeji, tak jsem vždycky rád za odpolední zápasy, poslouchá nás víc lidí, protože většinou chlapi jedou autem z práce. Když se hraje ve 20:15 h, tak jsou už doma nebo v hospodě.
Jak probíhá vaše příprava, rozmlouváte se například nějak, používáte nějaká hlasová, řečová cvičení?
Každý to má jinak. Někdo si před živým vstupem řekne Petr Fletr pletl svetr, já ne. Třeba při čtení zpráv si redaktor může polohlasem přeříkat, co bude následně číst. Ale živý přenos je čistá improvizace, popis děje.
Když dokomentujete např. hokejový zápas, potřebujete si odpočinout, být třeba hodinu zticha?
Nemám to tak, že bych potřeboval být zticha po dvou hodinách nepřetržitého komentáře. Takhle dlouhé přenosy děláme ve dvou a to se dá zvládnout. Navíc ani po zápase mlčet nejde, mým úkolem je seběhnout někam dolů mezi hráče a natáčet rozhovory (za ideálních podmínek, během covidu je dost takových rozhovorů online), a pak musím komunikovat s dalšími kolegy, poslat třeba rozhovor nebo nějaké ohlasy.
Má komentátor dávat najevo emoce?
Emoce ke komentování patří. Míru, s jakou máme dávat najevo emoce, nemáme nijak nařízenou. Je to hodně individuální a každý emoce do komentování nějakým způsobem dává. Někdo víc, někdo míň. Někdo udělá z třetiligového zápasu Nagano. Jiní extra zvlášť nekřičí, ani při zisku zlaté medaile na olympiádě.
Samozřejmě když hraje reprezentace nebo zápasí Krpálek, tak to svádí k neobjektivnosti – nebudete se radovat, že Krpálka soupeř porazil. V takových situacích se smysluplné fandění českému sportovci připouští. Ale nemělo by se stát, že komentátor je fanouškem Slavie a při komentování derby to dává najevo. Občas to spíš může působit problémy těm, kteří navštěvují velmi často jeden a ten samý klub a vidí jeho zápasy. Pak to může svádět k popisu průběhu zápasu právě z pohledu „svého“ oblíbeného týmu.
Jaké sportovní odvětví komentujete nejraději a proč?
Určitě hokej. Tolik mě toho na ledě nepřekvapí. S fotbalem mám problém, protože mi přijde pomalý a nedokážu popsat, kde je míč. Je tam půlící čára a velké vápno a mezi tím sto padesát metrů nic. V hokeji jsou na ledu pořád nějaké čáry a kolem mantinely, to mému stylu komentování vyhovuje víc.
Co je na komentování nejtěžší?
Pro mě, a myslím, že se to dá říct obecně, je to situace, když máte komentovat nový sport nebo sport, který často nekomentujete. Děje se to zejména během olympiád. Ačkoli zrovna přenosy z olympijských her jsou považovány za výkladní skříň vysílání, my kolikrát za pochodu zjišťujeme pravidla sportů. Člověk neví, jak se střílí z luku, z brokové pušky na plastové holuby a kolik následuje sérií. Do toho vás přidělí na komentování parkuru… To jsou ty největší komplikace a z toho vznikají svízelné situace. Pravidla si můžete dopředu načíst, ale pak v reálu můžete zazmatkovat. Což se mi potvrdilo právě teď v Tokiu při finále střelby, když střílel Jiří Lipták a David Kostelecký. Pravidla jsem měl samozřejmě nastudovaná, ptal jsem se trenérů, kolik se střílí sérií. Pak se ale během živého přenosu objevil na informační tabuli, bez které by přenos nešlo realizovat, jiný údaj o počtu střel. Tak vás to zmate, rozhodí, protože daný sport neznáte tak detailně. Informační grafiku jsem v tu chvíli přešel a čekal, co bude. Nakonec se grafika změnila a ukázalo se, že jsem si pravidla přečetl dobře. Takže někdy se stane, že člověk řeší pravidla za pochodu, což při živém přenosu není zrovna fajn.
A když se něco takového přihodí, neřeknete něco správně, ozvou se posluchači, dostáváte negativní reakce?
Posluchači jsou závislí na nás komentátorech. Oni nám musí věřit, takže většinou nevědí, že jsme udělali chybu. Když jede někdo autem a slyší, že Krejčí přihrál Pastrňákovi, tak nemá, jak si ověřit, že je to jinak. Kdežto když na to kouká v televizi, tak může mít jiný názor. Což neznamená, že lžeme a vymýšlíme si, ale nejsme v komentáři tak kritizovaní jako naši kolegové v televizi.
Máte nějaký nejhorší komentátorský zážitek?
Mám z komentování v televizi. Komentoval jsem nějaký fotbalový zápas mistrovství Jižní Ameriky. Z hokeje jsem zvyklý, že když padne gól v prodloužení, končí zápas. Což ale teď ve fotbale neplatí. Bylo to ale v dobách, kdy se měnila pravidla ohledně zlatých a stříbrných gólů. Takže jsem Kolumbii při první gólu v prodloužení oslavně poslal v play off dál. Chybu jsem si uvědomil hned vzápětí, když protihráči vzali míč a běželi rozehrávat. Utěšoval jsem se tím, že kvůli časovému posunu se na zápas nikdo nekouká. Nakonec se ale ukázalo, že měl pět repríz na Eurosportu 1 a další na Eurosportu 2. V práci ze mě pak kolegové měli legraci.
Nepříjemné vzpomínky mám také na vodní pólo, na moje vůbec první televizní komentování. Noc před přenosem jsem svědomitě ležel v pravidlech. Myslel jsem, že jsem na všechno připravený. Tenkrát proti sobě nastoupili Maďaři a Italové, jedni měli bílé a druzí zelené čepičky. A já nevěděl, kteří jsou kteří, protože jak bílou, tak zelenou mohly mít oba týmy. Nezbylo mi než spoléhat na to, že brzy padne první gól. To ale trvalo strašně dlouho…
FOTO: F. Kuna
