Otevřít menu Zavřít menu
Zprávy > Biz > Sport

Spor o duhu, poklekávání a další politická gesta na vrcholných sportovních akcích

Biz | Sport

Měl by sport být čistě apolitický, nebo by se měl i vzhledem k velkému společenskému dosahu k politickým či lidskoprávním problémům a diskriminaci vyjadřovat? A je vůbec reálné se tomu v dnešní době vyhnout? V posledních týdnech došlo k prolnutí sportovního světa s touto problematikou na fotbalovém Euru, k politickým gestům sportovců či sportovních týmů ale docházelo i v minulosti a pro příklad nám stačí zabrousit do Československa v období po srpnové okupaci.

Jedním z největších mediálních příběhů nedávno skončeného fotbalového Eura byla kauza, která by se dala ve zkratce nazvat sporem o duhu. Odstartovala tím, že brankář Německa Manuel Neuer nastoupil s duhovou kapitánskou páskou na podporu práv LGBTQA+ komunity, napodobil ho také lídr Anglie Harry Kane.

Mnichovský starosta Dieter Reiter měl navíc v plánu nasvítit na závěrečný zápas skupiny, ve kterém se Německo utkalo s Maďarskem, celou Allianz Arenu do duhových barev. Právě Maďarsko v posledních letech vede silnou homofobní kampaň a letos schválilo zákon, který zakazuje šíření informací o sexuálních menšinách a této problematice mezi mladými lidmi na školách a ve veřejných prostorech.

UEFA, která prošetřovala i Neuerovu duhovou pásku, nasvícení areny zamítla s tím, že je sice proti jakékoliv formě diskriminace, ale jako politicky a nábožensky neutrální organizace ho nemůže povolit vzhledem k politickému kontextu vůči Maďarsku. „Je ostuda, že UEFA zakázala vyslat zprávu vyzývající k otevřenosti, respektu a solidaritě k LGBTQA+ komunitě,“ komentoval rozhodnutí Reiter. Allianz Arena zůstala při zápase jednobarevná, ovšem další města v Německu, například Wolfsburg, Kolín nad Rýnem, Hannover nebo Berlín, své stadiony ve večer zápasu duhově rozsvítila.

Postoj k celé „duhové“ kauze se UEFA o den později pokusila dovysvětlit tím, že své logo přebarvila do barev duhy a v postu na sociálních sítích prohlásila, že pro organizaci není duha politickým symbolem, ale znakem závazku podporujícího pestrou a inkluzivní společnosti.

Od Kaepernicka k pravidelnému poklekávání v Premier League či na Euru

Na fotbalovém Euru bylo k vidění i další symbolické gesto, které v západním sportovním světě vídáme už pravidelně. A to předzápasové poklekávání na podporu rasové rovnoprávnosti. Vše odstartoval v roce 2016 tehdejší quarterback San Francisco 49ers Colin Kaepernick, který při americké hymně poklekl na protest proti policejní brutalitě a rasismu. Poprvé tak toto gesto použil v souvislosti s profesionálním sportem.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený colin kaepernick (@kaepernick7)

Komisař NFL Roger Goodell Kaepernickův tichý protest zprvu nepodporoval, po vraždě George Floyda v červnu 2020 se ale omluvil, i když ne jmenovitě. „My, NFL, přiznáváme, že jsme se mýlili. My, NFL, věříme, že na černých životech záleží (‚Black Lives Matter‘),“ prohlásil. „Protesty konající se po celé zemi jsou symbolické po staletích mlčení, nerovnosti a útlaku černých hráčů, koučů, fanoušků a zaměstnanců. My nasloucháme.“

Smrt George Floyda rozpoutala mezi sportovci po celém světě masivní vlnu solidarity, poklidný protest v podobě pokleknutí se začal používat i v Premier League či Bundeslize. Důvody a důležitost podpory hnutí Black Lives Matter ve fotbale vysvětlil například obránce Liverpoolu Trent Alexander-Arnold.

„Musíme použít naši platformu a toho, že jsme vidět, abychom dali najevo, že je čas na smysluplnou změnu. Černoši jsou vnímáni odlišně. Čelíme rasové diskriminaci v podobě činů i myšlenek. Je to více, než jen násilí a zneužívání. Příležitosti v životě člověka jsou omezeny kvůli tomu, jak vypadá. Jak je to možné v roce 2020?“

Československé protesty: přelepená hvězda a odvrácení se od sovětské vlajky

V naší historii si jistě vzpomenete na dva nejznámější případy, kdy se českoslovenští sportovci jasně vymezili proti komunistické diktatuře. V roce 1969 na mistrovství světa v hokeji ve Švédsku se chtěl tým nesouhlasně vyjádřit proti okupaci v srpnu 1968 a již před odletem na šampionát se hráči usnesli, že nehledě na výsledek zápasů se Sověty jim po jejich skončení nepodají ruku.

Po výhře v prvním vzájemném souboji se před přijíždějícími Rusy otočili a odjeli do kabin, televize ale těsně před tímto momentem přenos ustřihla, a lidé v Československu tedy gesto nemohli vidět. Před druhým zápasem se tak pět hráčů rozhodlo pro formu protestu, kterou režim před diváky doma nebude moci skrýt, a zalepili si černou páskou hvězdu nad lvíčkem na dresu. Nepodání rukou televize opět neodvysílala.

Další sportovkyní, která se přímo na vrcholné sportovní akci vymezila proti režimu, byla gymnastka Věra Čáslavská. Před letními olympijskými hrami v Mexiku v roce 1968 ji zasáhla okupace vojsky varšavské smlouvy, a odjížděla tak s jasným cílem porazit okupanty alespoň na sportovním poli. V prostných skončila na děleném prvním místě se sovětskou soupeřkou a při medailovém ceremoniálu dala své pocity jasně najevo. Při československé hymně hrdě pozvedla hlavu, při té sovětské odvrátila tvář od vlajky.

Za toto gesto, které pochopili jak západní novináři, tak i komunistický režim, čelila doma v Československu odplatě. Byla brána jako nepřítel národa, nikdo ji nechtěl zaměstnat, byla vyloučena z tělovýchovné organizace. S vysokoškolským vzděláním a 11 olympijskými medailemi se musela živit i jako uklízečka, navíc pod cizím jménem. „Slíbila jsem si, že se pokusím nezklamat naděje a poníženému národu aspoň na okamžik pozvednu hlavu. A dokážu celému světu, že i lidé malého národa mohou být v něčem jedineční,“ vzpomínala na své gesto v roce 2011 v rozhovoru pro časopis Xantypa.

Na hrách v Mexiku došlo kromě tichého protestu Čáslavské i na další politický protest. Afroameričtí reprezentanti Spojených států amerických Tommie Smith a John Carlos (první a třetí ve sprintu na 200 m) na stupních vítězů vyjádřili prostřednictvím černých rukavic, odznaků „Olympic Project for Human Rights“ a zvednutých rukou při hymně sympatie hnutí Black Power požadujícímu rovnoprávnost černé rasy.

Jejich gesta byla tehdy posouzena jako porušení základních principů olympijského hnutí, atleti byli vyloučeni z výpravy a měli opustit olympijskou vesnici. To vyvolalo další protesty, zdviženou pěstí na stupních vítězů a černými barety poté vyjádřili svůj názor i čtyřstovkaři James, Evans a Freeman.

Úvodní foto: Facebook Manuela Neuera

SHARE
SHARE
Napsal
Tereza Velikovská

Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově. Sport si zamilovala, když v 10 letech sledovala Nagano, od té doby už bylo její směřování jasné. Pracovala v hokejovém klubu, sportovní redakci i pro sportovní marketingovou agenturu, aktuálně spravuje sociální sítě sportovní televize. Aktivně se věnovala florbalu, trénovala kickbox, zahraje si badminton a v posledních letech ji chytly Bungee Workout nebo Aero jóga. Je nadšenou fanynkou bojových sportů.

Nejčtenější
Tagy


SportBiz newsletter

Odebírejte novinky plné sportovního marketingu




Děkujeme za Váš email.