Baví mě ta rozmanitost, říká o své pozici mluvčí Brna Lísal
Je fajn, když je váš koníček i vaší prací, říká o své pozici tiskového mluvčího Martin Lísal, oddaný příznivec brněnského Zbrojovky. Jak jeho činnost ovlivní pád do druhé ligy či jaký měl vtipný zážitek s neposednou kunou?
Jak jste se k práci tiskového mluvčího vlastně dostal?
Odjakživa jsem měl docela blízko k psaní a k fotbalu, několik let jsem pracoval externě jako šéfredaktor klubového webu. Následně jsem dostal nabídku, zda bych nechtěl do klubu nastoupit na plný úvazek. Od ledna 2015 tak pracuji v této pozici.
Co vás na ní nejvíc baví a naplňuje?
V první řadě fotbal (úsměv). Odmalička ho miluju a je fajn, když je váš koníček i vaší prací. Baví mě hlavně ta rozmanitost, není to nuda ani stereotyp. Každý den řešíte něco nového. Největší odměnou zatím byla předloňská sezona, zejména jarní část a vyprodaná Srbská při vítězství se Spartou. Vítězný gól jsem ani neviděl, odcházel jsem zrovna z novinářské tribuny dolů vnitřkem stadionu. Řev po gólu rozvibroval stěny tribuny, když jsem vyběhl ven, bylo vidět už jen radující se klubko a gejzír nadšení na tribuně. Srovnatelné jsou ale i drobné radosti z povedené fotky, na videu zachyceného gólu nebo nenápadné noticky o tom, že snaživý klučík z žákovského týmu dostal pozvánku do reprezentace.
Na co bylo nejtěžší si v nové roli zvyknout?
V první řadě asi na minimum volného času a času pro rodinu. Jsem typem člověka, který si rád vyjede mimo město a civilizaci, ideálně i bez telefonu a počítače. To teď v podstatě není možné, protože fotbalový klub nezná období, kdy by se nic nedělo, a volných víkendů je do roka jen pár. Vaše telefonní číslo je snadno dostupné, takže vám může kdokoliv kdykoliv zavolat s jakýmkoliv dotazem a vy byste měl zvládnout adekvátně zodpovědět jeho dotaz. Při samotných zápasech je někdy složité oprostit se od emocí. A na co jsem si asi úplně nezvykl nikdy, to je vstřebávání zklamání po nepovedených zápasech. Třeba pár minut po sestupovém utkání s Jihlavou oslovit hráče, aby šli na rozhovor… Nic příjemného.
Podílíte se i na marketingových aktivitách klubu? A které z nich byl ty nejúspěšnější?
Podílím, ve většině fotbalových klubů to tak je. Jako úplně první si vybavím kampaň Nebuď brambor, která se svého času dostala i do povědomí lidí mimo fotbal. Vznikl Nadační fond Zbrojovák, který podporuje bývalé slavné hráče Zbrojovky v nouzi. Osobně mám ale nejlepší pocit z tradičního vánočního setkání s dětmi z dětských domovů. V minulosti jsme jezdívali za nimi, poslední roky je to naopak – děti přijedou za námi. Pohostíme je, rozdají se dárky. A máme štěstí na počasí, takže navzdory prosincovému termínu jsme zatím vždycky měli možnost si zahrát i venku. S dětmi si tak zakopal třeba Honza Polák, účastník světového a evropského šampionátu. Takových hráčů v lize už moc není, přece jen na Mistrovství světa reprezentace startovala naposledy před dvanácti lety. A děti to díky internetu vnímají, i když ten turnaj třeba ani nezažily. A s trochou nadsázky nejlepší marketingovou akcí bylo jaro 2016, protože ať chceme nebo ne, v tuzemském vnímání fotbalu (a sportu obecně) se musí výsledkově dařit. Nejsme Skotové, abychom vyprodali padesátitisícový stadion i přesto, že naposledy jsme na světovou akci postoupili v roce 1998.
Jak vám vaši práci bude v příští sezoně komplikovat fakt, že Zbrojovka spadla do druhé ligy?
Nemá cenu si nic nalhávat, hodně. Jak už jsem říkal, sportovní výsledky ovlivňují naši práci zcela zásadně. Budou nám chybět velké zápasy se špičkovými kluby, které jsou vždy velkým lákadlem. Na druhou stranu – proč toho nevyužít? Pokud se klubu bude dařit, v což všichni věříme, může to znamenat ideální podmínky pro rozjezd nových projektů.
Bolí sestup o to víc, že přišel právě letos, kdy Zbrojovka slaví 105 let od založení klubu?
A ještě k tomu čtyřicet let od titulu. Není to něco, co by člověk od života chtěl. Ovlivnilo to i několik naplánovaných aktivit, které po sestupu jaksi pozbyly význam. Nicméně to člověku pomalu docházelo až s odstupem, těsně po utkání s Jihlavou jsem v hlavě ta výročí neměl. I bez toho to bolelo dost.
Jaké jsou prvotní reakce fanoušků na sestup? Cítíte od nich podporu, že na Zbrojovku budou chodit i v příští sezoně?
Ty úplně prvotní byly samozřejmě adekvátní situaci. Zbrojovka dva roky poté, co skončila šestá, sestupuje. Navíc už podruhé v této dekádě. Nic, nad čím by se dalo jásat. Na druhou stranu s postupujícím časem cítím v debatách s lidmi důvěru a naději. Většina z nich tvrdí, že chodit bude. Zůstal trenér Pivarník, přišel nový sportovní manažer a teď je to jen na nás. Situace je zcela jednoduchá – pokud se povede složit tým, který vstoupí do soutěže dobře, bude bojovat a vítězit, lidi chodit budou. Nestala se nějaká životní tragédie, která by nešla napravit.
Ať končíme veseleji, vzpomenete si na nějakou humornou historku související s výkonem vaší funkce?
Před zápasy a při nich bývám občas dost nervózní a tudíž roztržitý, o absurdní zážitky tedy není nouze. Zapomenuté věci, pozdravy „Dobrý večer“ v jednu odpoledne, klopýtání ze stupínků takzvaně na prezidenta. Jsou to ale spíš drobnosti, ne historky donutilovského typu. Hodně absurdní mi ale přišel moment, kdy při vstřeleném gólu a následné oslavě vystartovala z útrob tribuny kuna, seběhla po schodech na ochoz a pod sektorem A prolétla bránou ven. Jen škoda, že nezamířila na hřiště. Byl to vyloženě rychlostní typ s dobrým tahem na bránu, takových není nikdy dost.
