Sportbiz štafeta: Rozhovor s Jiřím Zídkem

 Jak se proměnil basket od doby, když jste jej sám hrával? Jaká byla jeho proměna na hřišti a jaká v jeho zázemí?

Na hřišti se basket změnil v rychlosti a atletičnosti hráčů. Celkově je hra daleko rychlejší, mnoho hráčů je schopno hrát na více pozicích a pod košem se vytratil koncept typického podkošového, pomalého a silového pivota. Svědčí o tom fakt, že v NBA All Star hlasování již není kolonka pro pivota, ale pro 2 vysoká křídla. Zázemí klubů v Evropě změnila, asi navždy, ekonomická krize. Sestavit rozpočet klubů je daleko větší výzva než v minulosti, mnohé evropské tradiční ligy šly rozpočtově o řády dolů. V Eurolize je 5 – 6 silných kandidátů na Final 4. Americká NBA na druhou stranu udělala největší pokrok ze všech profesionálních sportů, což dokumentuje TV kontrakt z posledního léta.

Pojďme se vrátit do doby, kdy jste hrál v zámoří. První angažmá bylo na univerzitě UCLA. Americký univerzitní sport je obrovský fenomén. V čem je podle vás jeho kouzlo?

Kouzlo je ve spojení se školou, kde jste prožil svá nejlepší (studentská) léta. Poprvé z domova, multikulturní studentská komunita, oblíbenost sportu, 100% amatérismus hráčů – to vše, a mnohé další, činí univerzitní sport obrovským fenoménem. Nejsilnější je ale pouto k alma mater, které je na celý život, proto je normální vidět sedmdesátileté exabsolventy na zápasech univerzit fandit své bývalé škole.

[sws_blue_box box_size=“630″]Jméno a příjmení: Jiří Zídek

Vzdělání: bakalářské, UCLA, ekonomie

Současná pozice: OSVČ

Největší sportovní zážitek (na vlastní oči): finále NCAA v baskebalu

Nejoblíbenější sporty (fanouškovsky): hokej

Nejoblíbenější sporty (aktivní sportování): kolo[/sws_blue_box]

 Jak vůbec šlo zvládat souběžně náročné studium a roli, de facto, profesionálního basketbalisty?

Velkou výzvou bylo osvojit si jazyk, přeci jen gymnazijní angličtina z bývalého komunistického bloku nebyla dostatečná. V osmnácti se ale člověk naučí jazyk rychleji než ve třiceti. Mě jazyky navíc vždy bavily a vzdělávat se v cizím jazyce bylo zajímavé. Z domova jsem byl zvyklý se učit, na gymnáziu jsem měl vždy vyznamenání, tudíž objemově to nebyl takový problém.

V roce 1995 jste vyhrál NCAA. Jak se na UCLA v té době prožívalo období March Madness vrcholící turnajem Final Four?

March Madness je událost, kterou žije celá USA. Evropan to nedovede pochopit, v důsledku sledování NCAA turnaje v pracovní době se v Americe počítají ekonomické ztráty. Zápasy, kdy se hraje o bytí a nebytí ve čtyřiceti minutách a kdy David mnohdy překvapí Goliáše, mají své kouzlo a podmanily si USA. Samozřejmě je to obrovský business, kdy Final 4 se musí hrát v hale s minimální kapacitou 70 000 diváků. Největším paradoxem jsou příjmy univerzit, multimiliónové platy trenérů a absolutně amatérský status hráčů.

Pak jste začal hrát jako první Čech v NBA, a to v dresu Hornets. Charlotte je město podobné velikosti jako Praha. Jak těžké zde bylo pro klub budovat fanouškovskou bázi?

Když jsem do Charlotte přišel, držel klub rekord v počtu vyprodaných zápasů za sebou – celkem to bylo 9 sezón, tedy něco kolem 380 zápasů za sebou, při kapacitě kolem 24t diváků. Severní Karolína je bašta basketbalu – Duke, NC State, UNC, Wake Forrest – basket tam milují.

Jaké byly vaše marketingové povinnosti jako hráče? Bylo něco, co vás překvapilo, že bylo od hráčů vyžadováno?

Ani ne. Každý hráč měl ve smlouvě povinnost vystoupit jménem klubu několikrát za sezónu, pro mě to bylo dvanáctkrát. Chodil jsem po školách, nemocnicích, charitativních turnajích a akcích, atd. Než byl v Charlotte NFL klub Panthers, byli jsme jediný profi tým a od toho se též odvozovala naše popularita. Myslím, že každý hráč chápal, že je pro dost mladých lidí vzorem a očekává se od něj, že bude vystupovat jménem klubu a NBA.

Bylo něco, v čem byla práce s fanoušky odlišná v Denveru a Seattlu, kde jste také hrál?

Mohu srovnávat pouze Charlotte a Denver. Charlotte byl jediný profi tým ve městě, fanoušků bylo dost, sportovně se sice šlo za mého působení o stupínek dolů, nicméně hala byla více či méně plná. Denver na druhou stranu procházel absolutní krizí a přebudováním, prohráli jsme 26krát za sebou. Hala byla poloprázdná, zaplnila se pouze na soupeře jako Bulls, kdy se přišlo na Jordana. Práce s fanoušky byla složitá, protože ve městě, kde působili Broncos, Avalanche a navíc tým MLB, jsme byli spíše pro smích.

Celkem jste hrál basketbalové soutěže v sedmi různých zemích (USA, Litva, Turecko, Španělsko, Německo, Polsko, Česko). Ponechme stranou NBA – kde jste měl největší pocit, že se žije basketem?

Jednoznačně Litva – je to jejich národní sport.

 A kde jste měl pocit, že je řízení basketbalu nejvíce orientováno marketingově? A proč?

Makretingově byla na úrovni klubů NBA asi Alba Berlín. Tvrdě pracovali s prodejem lístků, fan klubem, VIP hosty ve městě, kde je velké množství příležitostí zábavy a tedy obrovská konkurence.

Jak vidíte současnou situaci basketbalu v Česku? Co jsou podle vás největší výzvy, kterým basketbal u nás čelí?

Největší výzvou, se kterou se potýká mnoho evropských zemí, je dostatečná produkce domácích talentů. Liga má dostatečný počet zápasů, ale pomohlo by jí, pokud by Nymburku vyrostli silní konkurenti.

Jak se díváte na stále populárnější 3×3 basketbal? Berete to jako konkurenci klasickému basketu, nebo jako příležitost, jak dostat sport k více lidem?

Směrem k 3×3 jsem tradicionalista a disciplínu beru pouze jako variantu, jak oslovit více fandů, hráčů. Turnaje 3×3 mohou pomoci k dobré propagaci našeho sportu, jelikož se turnaje pořádají v zajímavých lokalitách měst. Hraje se rychle a dynamicky, tudíž mladé to může oslovit. Z metodického hlediska 3×3 považuji za ideální koncept pro minibasket nebo začínající, protože pětkový basket na celé hřiště příliš upřednostňuje atleticky lépe vybavené hráče.

ŠTAFETA (Pavel Stara): Jak bylo těžké zvládnout přechod z hráče na funkcionáře, prosadit se na mezinárodní úrovni a co ulehčuje či usnadňuje známé hráčské jméno?

Bylo těžké skončit hráčskou kariéru, uzavřít ji jako kapitolu, kdy tělo vystavilo stopku dalšímu účinkování. Mentálně to nebylo nic jednoduchého zvládnout vědomí, že ve velmi mladém věku něco nelze již provozovat, i když by člověk velmi chtěl. Možnost pracovat v klubu jsem velmi ocenil a jsem za ni doktoru Janstovi navždy vděčný. Dostat šanci kdekoliv jako deska nepopsaná je obrovská pomoc a pak už záleží jen na člověku, jak se šance chopí. Znalosti angličtiny a ruštiny mi v tomto ohledu velmi pomohly, hráčská historie je bezesporu plusem.

A poslední otázka – komu předáte pomyslnou rozhovorovou štafetu a jakou otázku mu položíte?

Zeptal bych se basketbalisty Petra Burdy: V době, kdy jsi studoval univerzitu v USA jsem četl rozhovor s Tebou, ve kterém jsi na dotaz, kam mas cíle se dostat a jake to je připravovat se v USA na povolání,  kterým si budeš v budoucnu živit,  odpověděl,  že si nemyslíš, že se budeš basketem živit. Jak jsi v 20 ti letech věděl,  že se basketem živit nebudeš,  i přes to, že jsi v tu chvíli hrál na univerzitě v USA?