Ústí a Sokolov do ligy nejdou, raduje se Zbrojovka. Je to dobře?

O tom, kdo ji bude, hrát bude rozhodovat kvalita stadionu a nikoli výsledky druhé ligy. Ze stejných důvodů – nedostačující zázemí – se totiž nedostalo ani na třetí v pořadí Sokolov.

Rozumím argumentům, že pravidla jsou stejná pro všechny a Ústí již jednou hrálo na výjimku. Když se ale podíváme na problematiku podrobněji, tak jednak zjistme, že pravidla v této oblasti se naopak mění častěji než by bylo zdrávo – proč nyní Sokolov jako potenciální nováček, jehož stadion je přece jen v lepším stavu než v Ústí, žádná přechodná změkčení podmínek nedostane, ale za rok se o tom ligová komise údajně bude bavit?

Nevidím jediný důvod proč nenechat Sokolov zahrát jednu nebo dvě sezony na horším stadionu a podle situace pravidla zpřísňovat v nějakém reálném časovém horizontu s přihlédnutí k ekonomickým podmínkám. Cynik by pak mohl říct, že v drtivé většině případů tyhle menší kluby stejně padají a v lize je nezachrání ani umělé osvětlení a vyhřívaný trávník.

Výsledkem striktního a bezmyšlenkovitého vyžadování těchto pravidel pak v delším časovém horizontu bude bude, že do ligy žádný nový klub v nejbližších letech nepostoupí. Kromě Prahy a Brna mají totiž vhodné stadiony ve druhé lize snad jen Zlín, Opava či možná Karviná a není reálné, že by se to v brzké době změnilo.

Celá problematika má ale více rozměrů a v následujících odstavích se je snažím postupně rozebrat.

Kluby jsou nuceny k tomu, aby bez ohledu na ekonomickou realitu země tlačily na města, aby ta v extrémně krátkém čase investovala obrovské peníze do fotbalových stadionů. O efektivitě takto vynaložených peněz se jednak dá diskutovat, jednak si zhotovitelé řeknou o víc peněz jako příplatek za rychlost, o korupčním potenciálu takto uspěchaných staveb ani nemluvě. Je zde tedy demokratický deficit v rozhodování do čeho investovat veřejné peníze, protože se rozhoduje pod tlakem.

Druhá věc je ekonomická realita současnosti v porovnání s předchozími lety. Kdo si dokázal z veřejných peněz vytáhnout desetimiliony na rekonstrukce stadionů v době, kdy na tom byla ekonomika lépe, je v úplně jiné pozici než ten, kdo rekonstruuje nyní, kdy je to s veřejnými financemi mnohonásobně horší a nákladné investice do stadionů jsou pro města nereálné.

Fotbalová liga se chce prezentovat jako kvalitnější produkt a dělá tedy cokoli pro zvýšení své kvality – což je logické, lepší stadiony určitě k lepším produktu přispívají. Problémem ale je, že kluby jako soukromé společnosti si tento svůj produkt vylepšují za veřejné peníze – jen minimum z nich si stadiony opravilo za své.

Náklady na stadiony nebo příspěvky na výchovu mádeže pocházejí z veřejných peněz a dotací, zisky za prodej hráčů do cizny ale končí v rukou soukromých majitelů. To se mi jako plátci daní nelíbí. Kluby by měly hledat zdroje jinde, například ve spolupráci s developery, aby rekonstruované stadiony dokázaly vydělávat podobně, jako to činí například tribuny Androva stadionu v Olomouci, v nichž najdeme supermarket, kanceláře i byty. Takto rozsáhlé developerské projekty ale také nelze činit pod časovám presem.

Samofinancovatelný stadion je pro klub mnohem větší zárukou dlouhodobé prosperity než narychlo postavená jednoúčelová stavba. Faktor dlouhodobé udržitelnosti si české sportovní kluby na rozdíl třeba od Německa uvědomují jen velmi málo a provoz stadionů a hal tak z drtivé většiny leží na bedrech veřejných rozpočtů.

Dále je třeba přiznat, že proces vylepšování stadionů je nikdy nekončící. Za posledních deset let investovalo například město Opava do oprav stadionu Slezského FC více než 120 milionů korun (na osvětlení, tribuny či vyhřívaný trávník) a stejně, pokud by chtěla Opava nyní hrát ligu, bude muset investovat další peníze na splnění požadavků (byť jistě ne již tak velké).

Nezpochybňuji požadavky na bezpečnost (i když by mnohé dokázala vylepšit mnohem levněji lepší legislativa), ale stodvacet milionů je pro okresní město obrovská částka. Pro srovnání jsou to například náklady na provoz kompletní MHD na dva roky, případně se za to dá postavit třeba deset hřišť pro veřejnost nebo opravit několik desítek kilometrů chodníků. Účelnost takto investovaných peněz na aktivitu, která přitáhne dvakrát za měsíc 1500 lidí (a mnohde ani to ne), je velmi sporná.

Podtextem všech argumentů je tedy skutečnost, že naše ekonomika na striktní vyžadování podobných pravidel prostě nemá, zvlášť pokud se to nechá dojít do takových absurdních situací, jako je bourání kabin mládeže v Blšanech kvůli tomu, aby o půl metru splnili minimální rozměr hřiště (nekomentuji teď skutečnost že mít ligový stadion v Blšanech je nesmysl, ale bourání by pravidla požadovala i kdyby to bylo dejme tomu v Brně). Opravdu kvalitu ligy ovlivní půl metru plochy nebo to, že se jednou či dvakrát za sezonu kvůli sněhu odloží v Sokolově zápas? Když jsem ještě chodil na fotbal, tak pro mě bylo rozhodující úplně něco jiného.

Striktním dodržováním podmínek tedy vzniká svého druhu kartelová dohoda, navíc vybudovaná za veřejné peníze. Hrát fotbalovou ligu je například v porovnání s hokejovou extraligou velmi levné, ale oproti tomu stojí náklady ve výši 50 (Sokolov) až 200 (Ústí) milionů, aby vás ji nechali vůbec hrát.

I profesionální sport má mít na paměti svou sportovní stránku a fotbal byl v tomto stále otevřenější než hokej – i kluci z nějakého malého města si mohli dokázat vykopat ligu aniž by to stálo miliony, prostě jen tím že byli dobří na hřišti. I tyhlety příběhy sportu získávají nové fanoušky a podporovatele, nikoli jen strohý (a mnohdy značně nedokonalý) profesionalismus.

Disclaimer: autor článku je spolumajitelem společnosti eSports.cz, s.r.o., mezi jejíž klienty patří ve článku zmínění FK Baník Sokolov a FC Zbrojovka Brno, stejně jako další prvo- i druholigové kluby.