Proč nemá NBA stále vyhráno?

Koncem listopadu byla podepsána aktuální kolektivní smlouva s platností na deset let. Pokud některá strana dojde k názoru, že ji nevyhovuje, může tuto smlouvu vypovědět po šesti letech. Podíl vlastníků na rozdělování příjmů soutěže vzrostl ze 43 na 49 procent pro letošní sezónu. V dalších sezónách bude jejich podíl oscilovat mezi 49 a 51 procenty dle celkové úrovně tržeb. V praxi tak majitelé klubů získali extra 300 milionů dolarů.

Zdánlivá výhra pro vlastníky klubů je však sekundární. Hlavním problémem NBA není rozpor mezi vlastníky a hráči, nýbrž obrovsky rozevřené nůžky právě mezi samotnými vlastníky, resp. jednotlivými kluby.

Jak  jsem už psal v článku o budoucnosti hokejové extraligy, významným faktorem úspěchu sportovní soutěže je míra konkurenceschopnosti jednotlivých klubů. Obecně platí, že čím vyrovnanější liga, tím napínavější zápasy v ní jsou a tím atraktivnější je tento produkt pro diváky.

Z regionálního pohledu existují dva druhy příjmů: lokální a celonárodní. Zjednodušeně platí, že lokální příjmy tvoří příjmy z lokální televizních kontraktů, ze vstupného a ostatní komerční příjmy (především klubový merchandising a sponzorské smlouvy). Na těch celonárodních se naopak podílejí příjmy z celoplošných televizních smluv, licencování a merchandising ligových symbolů.

Významným argumentem pro přerozdělování lokálních příjmů je i to, že na komerčním úspěchu zápasu pro domácí tým se podílí druhá strana – hosté. Přerozdělování příjmů je tak i nástrojem, jak ocenit přínos hostujících týmů.

Jak se tedy aktuálně přerozdělují lokální příjmy v NBA a ostatních velkých severoamerických soutěžích?

NBA

NBA je jedinou ze čtyř velkých soutěží, která nemá ošetřeno rozdělování lokálních příjmů. To zcela dramaticky zvýhodňuje týmy z velkých trhů jako New York, Los Angeles, Chicago, Dallas a Boston. Například Lakers vyberou v Los Angeles na vstupném téměř sedmkrát víc než Grizzlies v Memphisu. Na prodeji regionálních televizních práv Lakers vydělají dokonce 15krát více.

Přerozdělování se tak v NBA týká pouze celonárodních příjmů – to po úpravě v aktuální kolektivní smlouvě dnes dosahuje celkem 150 milionů dolarů.

Důsledek? V posledních deseti letech se do finále NBA probojovalo deset různých týmů, šest týmů pak NBA vyhrálo. To je nejmenší diverzita ze všech čtyř soutěží. Zároveň se během stejného období přestěhovalo více klubů než ve všech třech zbývajících soutěžích dohromady.

NHL

Do společné kasy přispívá každoročně deset nejvýdělečnějších týmů soutěže, zatímco brát z ní může patnáct „nejchudších“ týmů. Maximální podíl, který tyto kluby mohou získat je 10 milionů dolarů. K tomu musí kluby vykázat minimální návštěvnost 14 tisíc diváků a nesmí pocházet z trhu o více než 2,5 milionu lidí.

V letech 2001 až 2010 se do finále Stanley Cupu dostalo 14 různých týmů, 9 z nich soutěž vyhrálo.

NFL

V americkém fotbalu kluby odvádějí na společnou hromádku 34 procent všech svých příjmů ze vstupného – ty se stejným poměrem dělí mezi všechny 32 týmů. V loňské sezóně si tak každý tým přišel na necelých 25 milionů dolarů, tzn. dohromady kolem 800 milionů dolarů. To je šestkrát více než v NBA, jejíž celkové tržby jsou ale jen 2,5krát nižší.

Kromě toho mají chudší kluby přístup ke speciálnímu fondu, ve kterém je kolem 100 milionů dolarů. Pravidelně z něho čerpá zhruba 10 klubů.

Pokud operujeme s celkovými příjmy NFL, tak se v této soutěži přerozděluje zhruba 80 procent příjmů, tj. přes 7,5 milionu dolarů. I to je důvodem, proč tým jako Green Bay Packers, jenž z malého města ve Winsconsinu (104 tisíce obyvatel), může vyhrát celou soutěž. Za poslední dekádu se do Super Bowlu probojovalo 15 různých týmů a 8 různých týmů jej vyhrálo.

MLB

Jednotlivé kluby přispívají do společného koše 31 procent svých lokálních příjmů. Kromě toho je ještě v kolektivní smlouvě klauzule o finančních kompenzacích mezi těmi nejbohatšími a nejchudšími kluby.

Dohromady se tak v MLB přerozděluje více než 430 milionů dolarů. Téměř čtvrtinu třetí nejvýdělečnější sportovní klub světa – New York Yankees.

V posledních deseti letech tento systém vygeneroval 13 různých finalistů World Series a 8 různých vítězů.

 

Závěrem je třeba zdůraznit, že redistribuce příjmů je jedním z více nástrojů, pomocí kterého vedení soutěže zajišťuje její vnitřní konkurenceschopnost. Další významným nástrojem jsou tvrdé platové stropy (NFL,NHL) či měkké platové stropy (NBA, MLB), omezení rozpočtů jednotlivých klubů a pokuty za jejich překročení, přístup k talentům prostřednictvím draftu, a další opatření.

Aby všechny tyto nástroje fungovaly, je třeba zajistit velmi přísný dohled nad hospodařením jednotlivých klubů. Kluby z malých trhů by totiž neměly „dotací“ zneužívat – ocitly by se tak v situaci velkých bank, které operují s pocitem, že je vždy někdo z případných problémů vytáhne.

Z pohledu soutěže je na druhou stranu také důležité zachování kontinuity jejich tradic. Každá liga má své velké týmy a historické dynastie. Stejně jako by česká fotbalová liga ztratila lesk bez Sparta a Slavie, NBA by nebyla stejná bez Lakers, Celtics a Knicks.

Z pohledu NBA je situace jasná. Růst celkových příjmů soutěže paradoxně ligu oslabuje, protože pouze prohlubuje ekonomické rozdíly mezi kluby (proporciálně na růstu nejvíce vydělávají největší kluby). Opatření v nové kolektivní smlouvě nestačí – pouze konzervují status quo, kdy jsou dvě třetiny klubů ve ztrátě a diváci nemají zdaleka zájem o všechny zápasy.